LEDOVÁ PRAHA

„Ledovka“ je úžasná akce. Rodičům se líbí, že za pár peněz pošlou své děti na prodloužený víkend, dětem se líbí, protože je to pro mnohé první návštěva Prahy v životě, a proč se líbí mně?
Protože trávím více jak dva měsíce chystáním zájezdu do Prahy pro 20 osob? Zajišťuji vlak, stravu, ubytování (protože nespíme ve škole), dozor a program? Protože je to období chřipek a nachlazení a nikdy nevím, zda přihlášené děti opravdu odjedou? Že zkoumám mapu Prahy a zjišťuji nejlepší spojení a cesty k nabízeným muzeím, výstavám, památkám? Ne, pro ten výraz ve tvářích dětí, které vidí poprvé v životě metro. Poprvé v životě jedou dlouhými rychlými eskalátory, vidí Karlův most, jedou v loďce po Vltavě, zažijí si přepadení v Muzeu policie… Proto se účastní naše pionýrská skupina každoročně této akce. Letos to bylo opět takové. Opět jsem byla nadšená z dětí, které se bály v pátek nastoupit na jezdící schody a v neděli už naskakovaly a vyskakovaly, jako rodilí Pražáci. Jízdu metrem zvládaly beze strachu a obdivovaly krásy Prahy plnými doušky.

Ale letos bylo mé nadšení pořádně narušeno organizací akce ze strany ústředí. Věřím, že tato akce je obrovská zátěž a je obtížné vše zajistit tak, aby vše klaplo na 100%. Ale pokud se něco dělá už pošestnácté, tak by už mohlo ledasco klapat bez problémů. První zádrhel byl, že mi nedorazil balíček s odznaky, Ledovými kartami, vstupenkami na koncert. „Každý rok se nám stane, že se obálky zatoulají, nebo se nevejdou do schránek. Zeptejte se na své poště.“ S tímto vysvětlením jsem se moc nespokojila, ani mne moc neuklidnilo, ale když jsem se dozvěděla, že budu mít náhradní obálku na ústředí, jelo se mi do Prahy lépe. Lépe, tak jak je to jen možné s teplotou, antibiotiky, angínou a 16 dětmi do deseti let, bez jízdenek a vstupenek.

Po celodenním pátečním i sobotním poznáváním Prahy jsme se jeli kulturně vyžít do Kongresového centra. Naše skupina se letos účastnila koncertu poprvé. Po příchodu jsem se zeptala Aničky Novákové, jak to tady chodí a ochotně nám vše ukázala a nasměrovala nás do sálu. V sále nás čekala procházka zespoda nahoru a zpět, ale nikde jsme nenašli volná místa pro celou výpravu. Zeptám se někoho z pořadatelů, ten nám jistě poradí. No neporadí, protože to tričko, které měli všichni dobrovolníci, bylo jen na parádu. Tak jsem nechala děti na schodišti a začala jsem hledat kohokoliv z ústředí. Slušně jsem oznámila, že jsme tu poprvé a nevíme, kam se usadit, když nevidíme žádná místa. Byla mi zavolána paní Černá, která na mne spustila: „Co ode mě čekáte. V sále je 200 volných míst a vy si neumíte najít místo?“ Poté, co jsem opáčila, že tam opravdu místo není, mi bylo důrazně oznámeno, že mám posadit děti klidně po jednom tam, kde je místo.

Výborná rada. Měla jsem tam 16 dětí a 3 instruktorky, které viděly Kongresový sál poprvé v životě. Mezi tisícovkou dětí je hledání jednotlivců určitě snadný úkol, a já jsem jen neschopná vedoucí, která to nezvládne? A co na to psychologie dítěte, kterou studujeme v každém čísle Mozaiky. Kde jsou najednou ohledy na dítě, když dostanu radu, abych posadila prvňáčka někde do třetího patra, kde bylo jedno místo a další členy oddílu na další vzdálená místa!

„Proč si sedají oddíly tak, že mezi sebou nechají jedno volné sedadlo a neposunují se.“ poznámka chlapce ve slušivém pionýrském triku. „Zajděte si posunout ty děti v té poslední řadě a budete mít další volné místo“, rada pro mne. JÁ MÁM NĚKOHO POSUNOVAT?! Proč? Já jsem koupila a zaplatila 20 vstupenek pro celou výpravu a má výprava si nemá kam sednout. Po této radě, jsem se tedy chopila pořadatelské funkce a začala posouvat hosty na sedačkách a vytvořila jsem si 8 míst. Se zbylými dětmi jsme se vydali znovu na obchůzku sálu. Když jsme opět, žádné místo nenašli, tak jsme cestou dolů potkali výpravu s Kateřinou Brejchovou, která si nesla židle. Takže mé instruktorky usoudily, že se po nás řve, ale když přijde někdo jiný, dostane židli. Tak jsme si všichni rovni?

Možná, že se vám to zdá malicherné a nesmyslné, co tady píšu. Myslím, že jsem si nezasloužila takové štěkání od paní Černé. Už nejsem žádné štěně, také jsem toho měla plné brejle, také jsem ledovkou žila pár měsíců, také mne musí podporovat rodina, manžel, také se okrádám o čas se svými dětmi, také to dělám jako dobrovolník. A i když byl koncert perfektní, proseděli jsme ho na schodišti. A sedět za 50,- na schodišti v Kongresovém sále, když někdo jiný může dostat židli…

Také jsem nepochopila záměr s vlaštovkami. Pokud to mělo sloužit k rozptýlení dětí, aby se nenudily, tak to zabralo. Okolo mne se rozjela bojovka o to, kdo ukořistí nejvíce vlaštovek. Kdo dohodí dále a pozornost, která se měla věnovat účinkujícím, byla ta tam. Když se po přestávce sálem rozletěly toaletní papíry, bylo to na mě už opravdu moc. Na rozptýlení tam snad byly ty konzervy. Pokud se stále chceme chlubit tím, že jsme uznaná instituce MŠMT a chceme děti vzdělávat, měli bychom je v prvé řadě vést k úctě k práci a tvorbě ostatních. Proč tedy nazývat tuto událost koncertem, když se na koncertě neumíme chovat. Nebyl to koncert popových hvězd, kde se předpokládá jistá neformálnost. Byl to koncert formální povahy, kde se předávají ocenění, vyznamenání. A to by měly děti vnímat jako jistou slavností událost. A házet při této události vlaštovky a toaletní papír…

Tímto děkuji za zážitky z Ledové Prahy a jistě nás na „ledovce“ uvidíte zas. Ale pokud se nezmění organizace koncertu, tak si za padesát korun zajistíme raději prohlídku nějaké památky, než abychom seděli na schodišti.

 

Katka Jachymčáková
17. PS Karviná